OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Znatelný posun v hudebním směřování neznamená v případě amerických ZOZOBRA příklon k větší originalitě. Zatímco 5 let staré album „Birds Of Prey“ bylo typickým vyznáním se z obdivu k žánrům, které v počátku devadesátých let nastartovali jejich krajané NEUROSIS, letošní EP se ještě více kloní k nespoutané obhroublosti.
Podobných záležitostí je v posledních letech ke slyšení více než dost a lze tvrdit, že i kvalitnějších. Ne, že by to těmto chlapcům v jejich současné poloze nesedělo, ale tak nějak se po několikanásobném poslechu „Savage Masters“ vytrácí pocit si nahrávku pustit znovu.
Šlape to však slušně, kytary neurvale válcují a rytmika do toho mlátí vskutku razantně a jako celek to i solidně drží pohromadě, tudíž nepostrádá hlavu a patu. Pozitiva této nahrávky tak lze hledat hlavně ve zkušeném, skoro bych řekl až rutinním přístupu, který naštěstí neznamená absenci drive a energie.
Na druhou stranu tato šestice skladeb nenabídne více, než jen standardní sérii metalových úderů, kterou zkušený posluchač hravě vykryje. Otázkou jeho osobních preferencí pak zůstává, jak intenzivně se jí bude bránit.
6 / 10
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.